Strážce boleslavského mystéria - Ekniha
e-knihaBibliografické údaje
Popis produktu
V pořadí již osmý detektivní román oblíbeného autora se opět odehrává v době českého krále Přemysla II. Otakara. Správce hradu Bezdězu Oldřich z Chlumu stojí tentokrát proti nebezpečným úkladům tajného bratrstva.Na počátku je vypálení vladyckého dvorce v Tajné. Ale to, co se zdálo jako loupežné přepadení, tají podivné tajemství, jehož kořeny sahají až k počátkům přemyslovského rodu a ke knížeti svatému Václavovi. A tak je Oldřich z Chlumu i se svým panošem Otou vtažen do děsivého víru násilí, pronásledování a vražd. Jen díky své odvaze, rytířskému umění a moudrosti se jim podaří záhadné klubko rozplést. Odhalí, co se tají v poznámkách kronikáře Kosmy, najdou kryptu zasvěcených, rozluští smysl posvátného kryptogramu a nakonec zlomí moc tajemného bratrstva. Jenže tím případ nekončí, protože se do celé věci vloží český král... Ukázka z knihy Léto pomalu končilo, a i když byly dny ještě slunečné a teplé, večer vál chladný vítr a v noci občas poprchávalo. Hospodáři sváželi z polí poslední mandele usušeného obilí a na strništích se pásl dobytek. Úroda byla dobrá a v českém království vládla spokojenost. Přes občasné šarvátky mezi šlechtou panoval mír a všichni upřímní křesťané se modlili za zdraví krále Přemysla II. Otakara, který vládl již desátým rokem.Po nerovné cestě plné výmolů klusal od Mšena na koni starší muž. Byl oblečený do zelené soukenné suknice starobylého střihu, na těle měl navlečenou drátěnou košili a u pasu se mu houpal meč. Kulatou hlavu lemovaly dlouhé bílé vlasy a na bledém čele se mu perlil pot. Ústa pevně tiskl, jako by přemáhal slabost. V jedné ruce držel otěže koně a druhou si občas sáhl na hruď. Bolest kolem srdce byla stále silnější. Už jednou měl slabý záchvat mrtvice. Tehdy mu ranhojič řekl, že podruhé by ho zřejmě nepřežil. Stiskl stehna a patami popohnal koně, aby přešel z klusu do cvalu. Do svého dvorce v Tajné to měl už jen kousek. Musel dojet včas. Ne kvůli sobě, ale kvůli Ludmile. Tolik práce si dal, aby ji zbavil jejího prokletí, a teď, když už byl skoro u cíle, zradilo ho srdce. Zlostně zaklel. Tlak v hrudi byl stále silnější a u srdce ho bodaly ledové jehličky. Nebál se smrti, pokud by své dílo dokončil. V tom případě by mu totiž Bůh jistě prominul jeho hříchy.Konečně před sebou uviděl nevelké návrší zarostlé trnkami a spoustou kopřiv a bodláčí. Hned za ním ležel jeho vladycký dvorec. Zhluboka se nadechl a setřel si dlaní pot z čela. Možná k němu bude Bůh milosrdný a ještě chvíli ho nechá žít. Vladykův kůň si spokojeně odfrkl. Byl po dlouhé jízdě unavený, ale poznal, že se blíží k stáji, kde ho čekal žlab s vodou a seno. Sám zrychlil.Vladyka Burjan z Tajné přejel návrší a oddechl si. Uviděl dvorec obehnaný dřevěnou palisádou. Vrata byla otevřená a z komína patrového obytného stavení stoupala k obloze mírumilovná stužka dýmu. Přes dvůr běžela děvečka a v ruce nesla z chléva vědro mléka do kuchyně. Na poli vedle cesty starý Kuneš se ženou nakládali na žebřiňák poslední snopy ječmene. Když zahlédli svého pána, nechali práce, křesťansky ho pozdravili a uklonili se.Přesně v té chvíli se starému vladykovi zatmělo před očima a v hrudi jako by cosi prasklo. Polohlasně vykřikl, pustil otěže a pomalu sklouzl ze sedla na zem. Dopadl do husté trávy vedle cesty. Nejasně si ještě uvědomil, že ho Kuneš se ženou zvedají a opatrně ukládají do žebřiňáku. Chtěl jim ještě říci, že musí mluvit s Ludmilou, ale ztratil vědomí.Když zase otevřel oči, ležel na lůžku v přízemní jizbě svého domu. Za oknem byla tma a v krbu hořel oheň. Vedle něho seděla na trojnohé stoličce Ludmila. Byla to vysoká světlovlasá dívka, na sobě měla hnědý šat a byla bledá strachy. Za ní stál šafář Matěj Štěpa.Vladyka Burjan otevřel ústa, ale nedokázal vydat ani hlásek. Měl vyschlé hrdlo a cítil se strašně slabý.„Tatínku...,“ řekla něžně dívka. „Hned ti dám napít.“Sehnula se a zvedla džbán, který měla připravený na podlaze vedle lůžka. Opatrně ho přiložila starému zemanovi k ústům a nalila do nich pár doušků.Těžce polkl, ale hned se cítil lépe, i když na hrudi ho stále pálilo. Nemohl pohnout levou rukou, zřejmě ochrnula. Také nohama nemohl vůbec hýbat. Ale to mu bylo v tuhle chvíli jedno. Hlavně, aby mohl mluvit. S námahou otevřel ústa, šlo to těžce. Chvála Bohu, snad to ještě stihnu, napadlo ho a pocítil nesmírnou úlevu.Podíval se na šafáře a úsečně, jak byl zvyklý, mu nařídil, ať je nechá samotné. Matěj Štěpa se uklonil, ale než stihl odejít, otevřely se dveře a dovnitř vpadla děvečka Mariána. „Je tu staroboleslavský kanovník,“ hlásila zadýchaně. „A s ním spousta mužů. Mají zbraně a křičí, ať hned otevřeme vrata.“Vladyka Burjan se vyděšeně pokřižoval. Tak to přece jen nestihl. Rychle přemýšlel, co se dá dělat. Šafářovi po chvilce nařídil, ať vrata neotevírá a schová se v kuchyni. A ať ho ani nenapadne vystrčit nos. Sotva za šafářem a děvečkou zapadly masivní dřevěné dveře, přivřel starý vladyka na chvíli oči, aby sebral sílu. Bolest na hrudi se zvětšovala.„Ludmilo,“ řekl unaveně. „Sundej mi řetízek a medailon z krku a vezmi si ho. Je strašně důležitý. Opatruj ho jako oko v hlavě!“„Tatínku, neměli bychom otevřít vrata? Proč nechceš strýčkovi kanovníkovi otevřít? Může tě vyzpovídat a...“„Ne!“ skoro vykřikl, ale vzápětí se rozkašlal. „Ludmilo, já tě mám strašně rád. Jako svou vlastní... Musím se ti ale k něčemu přiznat. Ty nejsi má dcera. Já tě jen vychovával.“ „Ale... ty jsi můj otec!“ rozplakala se Ludmila. Bylo toho na ni ten den už příliš.„Nemáme čas. Pojď blíž,“ řekl těžce. Počkal, až mu dá napít, a pak ukázal ke krbu. „Musíš odsunout tu desku před ohništěm. Sílu máš, půjde to. Pod ní jsou schody do sklepa. Nikdo o něm neví. Tam se schováš. Vezmi si s sebou ten džbán, ať máš co pít. Desku zase zaklop a vyjdi, až budeš mít jistotu, že tu nikdo není. Pamatuj si, jestli tě strýc kanovník chytí, je to tvůj konec.“„Zabije mě? Ale proč?“„Nemám čas vysvětlovat ti to. Nezabil by tě, ale nebudeš už nikdy svobodná. Já chci, aby to konečně skončilo. Abys žila jako ostatní lidé, abys mohla milovat a abys...“ V tu chvíli ho znovu bodlo u srdce. Cítil, že ztrácí vědomí. Ludmila se sklonila k jeho rtům, aby rozuměla přerývanému šepotu. Starý vladyka stihl říci ještě pár vět a pak omdlel. Ludmila zůstala nepohnutě sedět a uvažovala, zda otec neztratil rozum. Byla v pokušení vyjít na dvůr tvrze a schoulit se do náruče strýčka kanovníka. Byl k ní vždycky tak laskavý. Vstala a zamířila k oknu. Vyhlédla ven do šera noci. Jeden z mužů kanovníkovy družiny právě přelézal palisádu, zvedl závoru a otevřel vrata. Muži v čele s kanovníkem Mladotou vjeli do dvora. Vstříc jim vyběhl pacholek Janek a křičel, že pan Burjan leží nemocný. Vysoký vousatý jezdec zvedl meč a beze slova ho zabil.
Recenze
Prodejci
Knižní tituly v elektronické verzi si můžete objednat pouze u našich partnerů. K nákupu vám doporučuje tyto prodejce:
Naše knihy prodávají také: