Smutný medvídek

Popis produktu

Vysloužilý policejní důstojník ze San Franciska Brad Lyon se usadil se svojí ženou Ashleigh v horách ve Virginii, aby zde vedli poklidný život a věnovali se své největší zálibě - sbírání a výrobě plyšových medvídků. Ale i v jejich zapomenutém městečku se toho děje až až...V době, kdy se v Shenandoah Valley koná velkolepá přehlídka těchto plyšových hraček, místní obyvatelé objeví tělo plovoucí v řece Shenandoah. Síla zvyku je síla zvyku, a proto se Brad pustí do vyšetřování a hledání viníka této tragédie. Zjistí, že mohlo existovat spojení mezi nebožtíkem a Smutným medvídkem, který byl vyroben jako připomenutí potopení Titanicu - jeho hodnota je neuvěřitelných 170 000 dolarů. Místní představitelé by však raději upřednostnili, kdyby si Brad nechal svá zjištění pro sebe...První díl nové a velmi originální krimi série. Ukázka z knihy Když se mi podařilo sejít ze schodů, chvíli jsem stál a pozoroval Ash, než jsem se rozhodl ji vyrušit: „Dobré jitro, lásko.“Zvedla ke mně oči a usmála se na mě tím svým milým úsměvem, při němž mi pokaždé poskočí srdce. „Dobré jitro, miláčku. Jak je ti?“ zeptala se.„Výborně.“ Dobelhal jsem se k ní, políbil ji na čelo a snažil se přitom vdechnout co nejméně páry vystupující z jejího šálku s kakaem. „Jak dlouho už jsi tady?“„Od čtvrt na čtyři. Probudila jsem se a už jsem nemohla spát.“„Vzrušená?“„Nervózní. Dnes se tam sejdou skoro všichni významnější sběratelé a výrobci medvídků z celého světa.“„Myslíš na aukci toho medvídka z Titanicu?“„Smutného medvídka,“ opravila mě Ash, vydala nespokojený povzdech a znovu medvídkovi rozvázala modrou mašli.Vzpomněl jsem si, že mi o Smutném medvídkovi říkala asi před měsícem, když se poprvé objevila zpráva, že se bude dražit právě na dnešní výstavě a výtěžek dražby má jít na charitu. Má to být černý mohérový medvídek, kterého vyrobil Němec Steiff už v roce 1912 na památku potopení Titanicu. Celkem jich bylo vyrobeno jen 655 kusů. Je to jedno z nejvzácnějších a nejcennějších vycpaných zvířátek na světě a to znamená, že se na dražbu sjedou sběratelé z celého světa.„A oni si doopravdy myslí, že se cena vyšplhá přes sto sedmdesát tisíc?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.„To určitě, a ještě mnohem výš.“ Ash znovu pečlivě uvázala mašli. „Před třemi roky se v Anglii na dražbě vydražil Smutný medvídek za devadesát čtyři tisíc liber.“„To je…“ Pokoušel jsem se to přepočítat z hlavy na dolary. Když jsem se naposledy díval do novin na kurzy měn, byla britská libra přesně jeden dolar sedmdesát devět centů. Po chvíli jsem počítání vzdal a šel si pro kalkulačku. Za chvíli jsem hvízdl a prohlásil: „To je přes sto šedesát osm tisíc dolarů. Drahoušku, uděláš mi velkou radost, když ve výrobě medvídků budeš pokračovat.“Usmála se a zvedla medvídka, abych mohl zhodnotit, jak se jí tentokrát povedlo uvázat mašli. „Vypadá dobře?“Podíval jsem se, usoudil, že ano a v tom smyslu jsem i odpověděl. Až potom jsem si uvědomil, že i předtím byla uvázaná pěkně. Ale stejně jsem věděl, že nezávisle na tom, co jí odpovím, bude Ash mašli převazovat tak dlouho, dokud nebude sama dokonale spokojená s výsledkem.  Když jsem se konečně probral ze svého snění, všiml jsem si, že Kitch je stále u řeky a dívá se dolů na něco, co jsem já ze svého místa nemohl vidět. Rozhodl jsem se, že se raději půjdu podívat, co tam má, protože to poslední, co bychom dnes ráno potřebovali, je koupat zabláceného padesátikilového ovčáckého psa, který si zaplaval v rozvodněné řece. Zvedl jsem se z lavičky a šel se za Kitchem podívat. Náš pes začal projevovat zvláštní schopnost objevovat mrtvé bytosti, ale tentokrát se překonal.Na hladině plavalo tělo muže obličejem dolů asi tak dvacet metrů od břehu. Nohy mělo zapletené až po boky do hustých větví padlého stromu. Voda ho vynášela a zase stahovala pod hladinu, ale viděl jsem, že mu ruce bezvládně visí. Za léta své policejní kariéry jsem viděl dost utonulých, které vylovili ze zálivu v San Francisku, abych věděl, že ten muž je mrtvý.Na chvíli mě napadlo, jestli nejde o špatný vtip. Odešel jsem do důchodu, odstěhoval se přes dva tisíce sedm set mil od San Franciska, právě se začínal radovat z toho, že mrtvoly už nejsou nedílnou součástí mého života, a co se nestane? Řeka mi přinese utopence až před dům. Co to má znamenat?Zadíval jsem se dolů na Kitchenera a řekl mu: „Povedený úlovek. Jakou návnadu jsi nahodil?“Kitch na to jen zafuněl a tvářil se hrdě.  Vypadalo to, že přijelo kolem sedmdesáti vystavovatelů medvídků, a přestože už jsem byl na mnoha výstavách, překvapil mě počet a variabilita vystavených zvířátek. Jen v okolí našich stolů jsem viděl kolekci staromódních medvídků s kulatými zády, dlouhýma rukama a komicky velikýma nohama, luxusní medvídky vyrobené ze zbytků drahých kožichů nebo černých medvídků šplhajících po umělých stromcích, kteří vypadali jako živí. Mimoto tu byli medvídci oblečení do ručně šitých kostýmů zdravotních sester, pilotů, strašáků, hasičů, čarodějnic, andělů, baletek, Santa Clausů, a dokonce jsem viděl i královnu Alžbětu I. s miniaturním bílým krejzlem kolem krku.Další věc, které jsem si všiml, byla uvolněná a příjemná atmosféra jak mezi vystavovateli, tak mezi sběrateli, kteří procházeli kolem stolů, často se zdravili s tvůrci medvídků a s lidmi, s nimiž se seznámili na jiných výstavách. I když tu bylo plno, nikdo se netlačil, nebylo slyšet žádné stížnosti a nikdo se nechoval agresivně. Částečně jsem to připisoval skutečnosti, že výrobou medvídků se zabývají především ženy, ale při vzpomínce na to, jak „něžné pohlaví“ bojuje o zlevněné zboží v obchodních domech o víkendových slevách, soudím, že se o tuto přátelskou atmosféru zasloužili především sami medvídci. Přestože nevěřím na žádná kouzla, jsem pevně přesvědčený, že uklidňující účinek medvídků na lidi v sobě má něco nadpřirozeného.  „Ruce vzhůru!“ zavolal ženský hlas odněkud z kukuřice.Když jsme s Ash okamžitě poslechli, upadla mi hůl. Pomalu jsem natočil hlavu a zavolal: „Omlouvám se za…“„Sklapni!“Ze zkušenosti jsem věděl, že je vždycky nejrozumnější nehádat se s někým, kdo na mě míří střelnou zbraní, tak jsem místo toho pošeptal své ženě: „Drahá, až napočítám do tří, padnu k zemi a ty uteč.“Ash po mně zašilhala přivřenýma očima a poklesla jí čelist. Tvářila se tak uraženě, jako kdybych chtěl snad flirtovat s tou ženou v kukuřici. Nakonec řekla: „Brade, jestli si myslíš, že uteču a nechám tě tady, tak by sis měl nechat vyšetřit hlavu.“„Řekla jsem, abyste drželi hubu!“ ozvalo se z kukuřičného pole.„Omlouvám se!“ řekl jsem.„Jak tě něco takového mohlo napadnout!“ mračila se na mě Ash.„Víš, ta omluva patřila té dámě s puškou.“„Takže mně se neomlouváš?“„Hluboce se ti omlouvám, že jsem tě dostal do téhle situace, ale neomlouvám se za to, že jsem se pokusil tě z ní dostat.“„A co bys udělal, kdyby to bylo obráceně? Ty bys utekl a nechal mě v tom samotnou?“„To je jiné.“„V čem?“„Protože si neumím představit život bez tebe.“Výraz v očích jí zjihl. „Miluji tě, Brade.“„ZAVŘETE VY DVA UŽ KONEČNĚ ZOBÁKY?“„Promiňte!“ Učinil jsem, jak jsem doufal, smířlivé gesto směrem do kukuřice. „Myslím, že už jsme se na všem dohodli.“Nastala vteřina nebo dvě napjatého ticha, pak z husté kukuřice vystoupily dvě ženy. Blížily se k nám pomalu a opatrně jako dvě veteránky nebo jako průzkumná hlídka. Obě byly ozbrojené a obě měly bojovný výraz, což nikdy není dobrá kombinace.

Recenze