Intimní historie - Ekniha
e-knihaBibliografické údaje
Popis produktu
V učebnicích historie a vědeckých dílech najdeme údaje o panovnících, slavných bitvách, hospodářství i umění, ale o základních lidských potřebách se toho dozvíme málo či vůbec nic. Kniha Intimní historie čtenáře seznamuje s tím, co doprovázelo každodenní život lidí od starověku až do 19. století. Autor si vytkl za cíl čtenáře nejen poučit, ale především pobavit. A tak se vedle základních dějepisných faktů objevují historky ze života, ať již ze starých kronik, či z renesanční satirické literatury. Vybrané dokumenty či příběhy nejsou samoúčelné, ale snaží se přiblížit základní lidské potřeby v historických souvislostech a objasnit, jaký člověk ve skutečnosti byl. Kniha je prvním dílem na českém literárním trhu, která se čtenářsky přístupnou a zábavnou formou souborně zabývá např. dějinami mytí, toalet, ubytování, holení a stříhání vlasů, nevěstinců, milostných praktik a dalšími projevy všedního života, od těch běžných až k velice intimním. Sleduje, jak se přirozené lidské úkony postupně stávaly společenským tabu a jak se rodil ostych a stud, to vše na rozsáhlém materiálu z celé Evropy. Ukázka z knihy : 9. Opilství Starověk Kromě zpráv o erotice nemáme o ničem z oblasti, kterou bychom mohli nazvat jako intimní, tolik informací, jako o víně, pivu a pití vůbec. Na opilost se totiž lidé od starověku dívali většinou shovívavě. Blázni a opilci bývali nejen chráněni, ale často dokonce požívali zvláštní úcty, neboť podle názoru ostatních bylo jejich vytržení způsobeno milostí boží. Božské vytržení a extáze se považovaly za vyšší formu myšlení, kdy je člověk nadán schopnostmi vidět dál než prostí smrtelníci. Ve stavu extáze bylo možno věštit a také léčit. Ústy opilců promlouval podle představ lidí bůh. To platilo zvláště v Mezopotámii, kde k náboženským projevům vždy patřily emoce. Proto mohl člověk vyznávat víru tím, že obcoval s kněžkami lásky v babylonském chrámu, stejně jako se mohl opíjet, samozřejmě pouze vínem z chrámových vinic, za které platil kněžím. Pak měl jistotu, že jeho opilost bude ta správná, bohem požehnaná. Vztah Sumerů k pití vyjadřuje i dochované přísloví: „Kdo nezná pivo, neví, co je dobré.“Na opilost se shovívavě dívá i Starý zákon (s výjimkou případů, kdy se lidé v důsledku opilosti dopouštějí bezbožných skutků). Opilost se společensky tolerovala i ve starověkém Egyptě. Oblíbenými místy byly hospody, které se nazývaly „Domy piva“. Přesto se v pragmatičtěji laděných spisech někdy objevují kritické hlasy. Jedním ze slavných papyrů je naučení staroegyptského písaře, sepsané pro jeho žáka. V něm mu vytýká: „Slyšel jsem, že zanedbáváš papyry a oddáváš se tanci. Střídáš výčep za výčepem, žízeň po pivu vede tvou cestu. Lidé se ti vyhýbají, když se potácíš ulicí. Měl bys zapomenout pít a poznat, že tě opilost činí nedůstojným. Zapíráš svého ducha.“Kladný přístup k pití vína měla i antika. Patřilo k základním atributům společenského života. Bylo běžným denním nápojem (míšené s vodou). Antických pověstí o původu vína existuje nepočítaně. Jedna z nejpůvabnějších vypráví o mladém Dionýsovi. Putoval na ostrov Naxos, a když unaven usedl do stínu tamaryšku, našel neznámou rostlinku. Rozhodl se vzít ji s sebou, ale jeho odvěký sok Lykúrgos začal rozpalovat sluneční kotouč, aby paprsky rostlinku vysušily a zničily. Dionýsos však naštěstí našel u cesty dutou ptačí kost, do níž rostlinku ukryl. To Lykúrga popudilo ještě více, a proto vdechl rostlince nadpřirozenou vegetační sílu. Rostlinka rostla a za chvíli hrozilo, že ptačí kost roztrhne. Naštěstí přesně v tu chvíli našel Dionýsos u cesty kost lví. Rostlinku do ní přendal, ale ta rostla dál. Když se blížil k Naxosu a hrozilo, že roztrhne i kost lví, uviděl v rozpáleném písku velký oslí hnát. Rostlinku ukryl v něm a nakonec ji šťastně donesl domů. Zasadil ji a na rostlince vyrostly hrozny s lahodnou šťávou, která měla zvláštní moc, že pijícímu dávala zapomenout na životní strasti. Protože ji Dionýsos ukrýval ve třech různých zvířecích kostech, získalo víno tu vlastnost, že se člověk po první skleničce cítí lehký jako pták, po druhé a třetí je silný jako lev a po dalších tropí osloviny. Do Itálie se dostala vinná réva z Řecka ještě dříve, než byl založen Řím, a rychle se rozšířila. Zvláště po punských válkách, v nichž Římané porazili Kartágo a definitivně ovládli Středomoří, se vinařství stalo nejvýnosnějším odvětím římského zemědělství. Je proto samozřejmé, že stát měl zájem na rozvoji tohoto odvětví a také na konzumaci vína. Pokud v císařské době docházelo k omezování pěstování vinné révy v Galii, Hispánii a Podunají, bylo to nikoli z ohledů společenských, ale ekonomických, aby levnější víno z provincií nekonkurovalo vínu italskému.Když jmenovali ve starověkém Římě senátory, o jednom z nich Tacitus zapsal, že byl vybrán po pečlivém zvážení z řady uchazečů, neboť se vědělo, že holduje pití vína, proto bývá často veselý a je tedy naděje, že bude spravedlivě hájit zájmy římského lidu (ve starověku opilí politici ještě požívali všeobecné úcty). Pokud potkali na ulici opilého Římana aedilové (nižší starořímští soudní úředníci), měli povinnost postarat se mu o bezpečný doprovod domů, neboť člověk, který se nacházel v Bakchově společenství, zasluhoval úctu a péči.Vztah k opilcům se ve starověkém Římě začal měnit až v pozdním císařství, kdy se ve Věčném městě objevili Germáni, najímaní do vojska jako žoldnéři. V letopisech se objevuje povzdech, že Germáni pijí nemírně, ale protože jsou barbary, jejich kroky nevede Bakchus, nýbrž některý z nesnášenlivých germánských bohů. Proto se často dopouštěli násilí. Křesťanství Ani křesťanství nezaujalo zpočátku k opilství vysloveně odmítavý postoj. Teprve ve vrcholném středověku a především později v období protireformace začala církev prosazovat názor, že jde o něco nepatřičného. Teprve křesťanství jednoznačně formulovalo názor, že opilství je hřích. Na stranu církevních kazatelů se koncem 17. století přidala i lékařská věda. Teprve v 19. století se však začalo o nemírném pití veřejně diskutovat a společnost začala vytvářet první, celkem primitivní úřední a zákonné nástroje k potlačování opilství.První křesťané se vínu vůbec nevyhýbali. Vyrůstali ostatně na území, která ovládala římská říše. V některých oblastech Středomoří bylo víno dokonce levnější než pitná voda. Navíc pití vína patřilo k rituálu křesťanské mše. Se sympatiemi se hovořilo o víně i v nejstarších legendách o životě světců a mučedníků. Jedním z franckých králů merovejské dynastie byl v 6. století Childebert. Podle legendy objevil v lese mnicha Carileffa, který kus vyklučil, paseku obdělal a tam žil jako poustevník. Protože to však udělal bez panovníkova svolení (tehdy ještě králi patřila veškerá země), nařídil mu okamžitě z lesa odejít. Mnich mu místo odpovědi nalil do misky trochu vína z révy, kterou sám vypěstoval. Podal ji králi jako nabídku k usmíření, ale Childebert „sprostý mok“ odmítl, vyskočil na koně a chtěl odjet pro posily. Jenže jeho kůň se po několika krocích zastavil, a ať král dělal, co chtěl, nepohnul se ani o píď. V tu chvíli panovník pochopil, že udělal chybu, a poustevníku Carileffovi dovolil v lese zůstat. Na znamení přátelství pak s ním vypil mnoho pohárů. V legendě o svatém Remigiovi, zapsané v 9. století, se píše o králi Chlodvíkovi, který musel svést bitvu s vizigótským králem Alarichem. Nešlo však jen o mocenský boj, ale také o víru. Král Alarich vyznával ariánství, odlišné pojetí křesťanství, se kterým stoupenci římského papeže tvrdě bojovali. Protože král Chlodvík stál ideologicky na správné straně, před rozhodující bitvou mu remešský biskup Remigius předal měch s vínem, kterému požehnal, aby dodalo králi a jeho družině odvahu a sílu. Šlo přece o zájmy církve! A pak se stal zázrak. „Král se napil s celou královskou rodinou, i velká část národa, všichni pili, co hrdlo ráčí, ale vína neubývalo. Stále se řinulo z měchu jako z pramene.“ Je pochopitelné, že v důsledku toho Chlodvík celkem snadno nad zlotřilými ariány zvítězil. Opilství mělo vůbec pro vojáky a průběh bitev blahodárné účinky. Brabantský vévoda Jan si ve 14. století stěžoval, že prohrál bitvu jen proto, že nepřátelé měli více vína. Patřilo spolu s chlebem k základním požitkům všech žoldnéřských armád. To platí i v moderních dějinách. Dějepisci II. světové války by jistě mohli popsat spoustu stránek esejí o významu vodky na vítězství nad nacismem.Opilost se od starověku považovala u soudu za polehčující okolnost. Toto ustanovení existovalo dokonce ještě v rakousko-uherském trestním zákoníku. Teprve po svržení nenáviděného habsburského jha se společnost vypořádala s diskriminací střízlivých, a tak dneska už opilci výhody v zákonech nemají.I středověká církev byla názoru, že opilost snižuje trestní odpovědnost. Ve zpovědním zrcadle si autor kladl otázku, jakých hříchů se lidé dopouštějí a jak se mají za své hříchy kát (kolik mají být dní o chlebu a vodě a při zbožné modlitbě). Kromě jiného stanovil, že muž, který hřeší onanií sám a ve skrytu, má držet půst 10 dnů, pokud tak učiní před ženou, pak má držet půst 30 dnů, ale pokud se toho dopustí v opilosti, má být trest poloviční.I když se to může zdát trochu přehnané, v době raného středověku křesťanská církev dokonce bojovala vínem proti pohanství. Důvod byl prostý. V pohanských rituálech germánských i slovanských národů severní a střední Evropy se jako posvátný nápoj objevovalo pivo. Vinná réva se v chladnějších krajinách nepěstovala, víno s sebou přinášeli až křesťanští misionáři. Nejen proto, aby mohli sloužit mši. Rozšířil se názor, že pít víno je křesťanské, zatímco pivo je projevem zaostalého pohanství. Když svatý Kolumban pobýval na počátku 7. století u Švábů, „dozvěděl se, že chtějí vykonat pohanskou oběť a že do svého středu postavili velkou nádobu obsahující asi dvacet korců pšeničného piva. Přistoupil a zeptal se, co mají v úmyslu, odpověděli mu, že pivo slouží jako obětina k poctě boha Odina. Kolumban do nádoby foukl a ta se s příšerným rachotem rozbila na tisíc kousků. Spolu s pivem z ní vytekla i zhoubná síla, neboť v té nádobě se skrýval ďábel, který se prostřednictvím té svatokrádežné tekutiny chtěl zmocnit duší obětníků“. Tím ovšem není řečeno, že by křesťané pivo zavrhovali zcela. Dokonce se v klášteře, který svatý Kolumban později založil, pivo k uhašení žízně pilo běžně. Víno se však považovalo za lepší a liturgicky čistší. A protože církev ráda podrobně určovala, co je správné a co ne (zvláště pro život v klášterech), začala se také zabývat otázkou, jaký poměr vína a piva je při konzumaci z hlediska víry správný.V 9. století stanovil koncil v Cáchách převodní tabulku, jaké množství nápojů mohou řádoví kanovníci denně vypít. Po dlouhé diskuzi se církevní otcové usnesli na závěru: „Nechť každý den dostávají pět liber vína, pokud se víno v dané oblasti vyrábí, vyrábí-li se ho málo, nechť dostávají tři libry vína a tři libry piva, a pokud se tam nevyrábí víno žádné, nechť dostávají libru vína (dovezeného a koupeného odjinud) a pět liber piva.“O tom, že se pivo považovalo za podřadné pití, svědčí i nařízení pro mnichy fuldského kláštera, které převzala většina středoevropských benediktinských klášterů. V době, kdy mniši drželi půst anebo konali pokání, měli zakázáno pít víno a směli jen hasit žízeň – vodou nebo pivem.
Recenze
Prodejci
Knižní tituly v elektronické verzi si můžete objednat pouze u našich partnerů. K nákupu vám doporučuje tyto prodejce:
Naše knihy prodávají také:
