Rozhovor se Stanislavem Češkou

Je to tak. Tchánovým snem bylo létání, a tak se stal posluchačem vojenského leteckého učiliště. Bohužel jeho kariéra vojenského pilota skončila dřív, než mohla začít. Jeho velitel ho nutil ke vstupu do KSČ a tchán nakonec, bylo to někdy v roce 1950, když na něj jeho velitel příliš naléhal, vnucovanou přihlášku do strany roztrhal a hodil ji veliteli pod nohy. Následovalo tchánovo degradování z četaře na desátníka, vyhazov z leteckého učiliště, „ozdravný“ pobyt ve vojenském kriminálu na Libavé a „oživení pracovních návyků“ u PTP. Následky této mladické revolty se s tchánem vlekly dlouhá léta. Když už po letech pracoval v Juranových závodech jako konstruktér hydrauliky, bylo mu třeba ve druhém ročníku znemožněno dálkové studium techniky nebo mu šéf ukradl ze stolu patent. Jeho švagr byl zase v jistých intervalech obtěžován StB a nucen k podpisu spolupráce. Tyhle tchánovy životní osudy byly prvotní inspirací pro námět mého románu. Kromě úvodu je však tato detektivka dílem mé fantazie a klade zrcadlo naší současnosti a morálce, jež v ní vládne.
 

Upřímně řečeno, myslel jsem si, kolik toho v penzi přečtu, ale když jste spisovatel, jsou vaše časové možnosti omezené. Takže sleduji jen něco a někoho. A mám-li být upřímný, tak nemám třeba rád propagovanou severskou krimi kvůli její přílišné krutosti a syrovosti. Navíc, protože léta píšu true-crime romány, dobře vím, že na reálný život tyhle severské „kruťárny“ mnohdy stejně nemají. Mým oblíbeným autorem je například Michael Connelly se svým detektivem Harrym Boschem nebo advokátem Hallerem, protože ve svých románech klade zrcadlo současné Kalifornii. A nepíše jenom a pouze čtivý příběh. O cosi takového se snažím i já. Ovšem nepíšu o Americe, nýbrž o tom, co dobře znám. O Brně, o jižní Moravě a o České republice.
 

Samozřejmě, že Standa Berka má hodně ze mě. Sice neměřím 185 centimetrů, nemám 90 kilo živé váhy a nejsem vystudovaný právník, ale charakter a záliby máme podobné.

Historie a politika, současnost i historie hromadné dopravy, sbírám modely autíček a vozidel MHD, mám rád turistiku a samozřejmě psaní a s tím spojenou kriminalistiku.
 

Kdysi v první polovině osmdesátek jsem dostal pozvání na služebnu policie, tehdy tedy Veřejné bezpečnosti, na Běhounské ulici v Brně, kde sídlí policie dodnes. Když viděli, že nosím brýle, hned se se mnou s omluvou rozloučili. Asi mě tehdy chtěli jako programátora, ovšem tehdy byly nároky na fyzickou způsobilost u policie jiné než dnes, takže má policejní kariéra skončila ještě dřív, než vůbec začala.

Změnilo v tom, že v penzi mám terapii proti stařeckému hloupnutí. Psaní románů bystří mozek a pomáhá uchovávat kombinační a analytické schopnosti.
 

Už začít se této profesi věnovat je náročné. Pokud nemáte ani známé, ani peníze, ani nepíšete díla, která se snaží vyhovět obecnému vkusu, zbývá vám doufat, že vás potká trocha štěstí. Jako potkala mě, když někdy před patnácti lety někoho v Mobě zaujala v soutěži O poklad byzantského kupce mezi téměř stovkou rukopisů má Starožitná smrt. Třeba se svými pohádkami O Mlsálkovi jsem takové štěstí nikdy neměl. Dobře vím z besed v mateřských školách nebo z manželčina vyprávění, která jako učitelka v mateřské škole pracovala, že se mé pohádky dětem moc líbí. Ostatně jejich nahrávky už Rádio Proglas mnohokrát s úspěchem reprízovalo. Ovšem nebyli ani známí, ani peníze, takže knižního vydání se tyto pohádky už asi nikdy nedočkají. Třeba to, co se podařilo paní Rowlingové s jejím Harrym Potterem, se rovná výhře prvního pořadí ve Sportce. A pokud jde o tu radost ze samotného psaní, tak každá nová kniha je takové mé literární dítě, které mi dělá radost. Ale největší odměnou pro spisovatele je to, když vidíte, že děláte svým psaním radost někomu jinému. Tohle jsem zažil třeba před rokem při besedě v knihovně v Kostelci nad Černými lesy. Po besedě tam za mnou přišel pán, který přijel až z Prahy, vybalil přede mě na stůl objemnou a nepochybně dost těžkou tašku plnou mých knih a já podepisoval a podepisoval.
 

Nechat si radit pouze od těch lidí, které dobře znáte, a o nichž víte, že to s vámi myslí upřímně a dobře. Nespoléhat se na kurzy tvůrčího psaní, ale naslouchat učitelům češtiny ve škole a především číst, číst a číst. Číst všechno možné a snažit se najít svůj osobitý styl. A potom také psát tak, abyste se sami před sebou a svými blízkými nemuseli stydět, nepodléhat módním trendům. Ty totiž pominou a přežijí je pouze knihy kvalitní a upřímné.
 

Pokud mi bude zdraví sloužit a bude zájem, tak budu pokračovat ve psaní svých tří románových řad: série s detektivem Berkou, true-crime románů o brněnské mordpartě a historické série z Velké Moravy, ve které pokračuji na přání svých čtenářů.