Rozhovor se spisovatelkou Alenou Jakoubkovou
V srpnu vychází spisovatelce Aleně Jakoubkové nový román Běda mužům, kterým žena mládne. Rozhovor o knihách, psaní a autorských plánech...
Alena Jakoubková psala též pod pseudonymy Anita Pilar a Aliena de Longhe. Povoláním byla literární redaktorka, k vydání připravovala zejména publikace o umění a historii. První kniha jí vyšla v roce 1999; ačkoli si vždy přála psát romány, osud jí z počátku přihrával jiné žánry. Na jedné straně Ostrov ve znamení tygra a draka, reportážní kniha o Tchaj-wanu, na druhé Hubnout musíš od hlavy, kniha, v níž popsala, jak se jí podařilo v padesáti letech zhubnout skoro dvacet kilo – a váhu si udržet. Svou tvorbou záměrně oslovuje ženy. Chce jim okořenit život romantikou a nabídnout oddechové čtení bez krve a násilí. Má na svém kontě téměř 50 románů.
Jste autorkou řady úspěšných knih. Svoji první knihu jste vydala v roce 1999 a od té doby publikujete každý rok v průměru dvě knihy. Co Vás na psaní nejvíce baví?
Psaní je můj život. Já vím, zní to pateticky, ale psala jsem odjakživa. Nejprve deník, později poezii (a v tom opravdu nejsem dobrá, to mi věřte), také povídky. Jako vášnivá čtenářka a později povoláním nakladatelská redaktorka jsem přečetla tisíce knih a ráda říkám, že jsem k životu nikdy nepotřebovala umět víc než číst a psát. Když píšu knihu, ponořím se do příběhu, stanu se jeho součástí a chvíli mi trvá vrátit se zpátky do reality. Díky psaní mám úžasný zajímavý a pestrý život, díky psaní se i vracím na krásná místa, která jsem při svých cestách navštívila. Také jsem se díky jednak svému povolání, a druhak díky svým knihám seznámila s mnoha báječnými lidmi, kteří jako moji přátelé obohacují můj život.
Jací jsou Vaši oblíbení autoři? A máte nějaké literární vzory?
Kvůli odpovědi na tuto otázku jsem se prošla okolo svých knihoven a musím říct, že mě samotnou překvapilo, kolik různých žánrů jsem v ní objevila. Jmenovat jednoho autora nedokážu, ale když pominu literaturu faktu, kterou čtu velmi ráda, asi nejmilejší jsou mi autoři, kteří mě provázeli od mládí. František Kožík, John Galsworthy, Eduard Bass… A bylo jich moc a moc. Literární vzor nemám, ale obdivuji autory, kteří umějí překvapit silným příběhem, dnes už raději dobře končícím.
Několik let jste pracovala jako literární redaktorka. Je známo, že redaktoři bývají obvykle těmi nejkritičtějšími čtenáři. Díváte se na své texty i z úhlu pohledu redaktorky, nebo se při psaní do příběhu zcela ponoříte a užíváte si tvůrčí svobodu?
Když píšu, na nic jiného než na svůj příběh nemyslím, ale když si pak hotový text čtu, jsem na sebe dost přísná, měním stylistiku i slova, aby se neopakovala, ale jako redaktorka na své texty nepohlížím, spíše se snažím vcítit do budoucích čtenářek.
Od roku 2020 Vám vyšlo 5 knih, jejichž hrdinkami jsou sestry Klára a Gábina, které se díky své zvědavosti ocitají často v dost dramatických situacích. Mohla byste tuto sérii představit čtenářům trochu blíže?
No tak já se přiznám, no… Je to takový můj pokus o detektivní příběhy. Moc mě baví, že ty zvědavé sestry strkají do všeho nos, zaplétají se, často proti vůli svých sousedů, do jejich životů, a díky svým instinktům přijdou věcem na kloub dřív než pověřené orgány. Přitom mají i své osobní životy, žádnou „paní Colombovou“ v těchto knížkách nenajdete.
Ve Vašich knihách čtenáři nacházejí řadu vtipných, zábavných situací a epizod. Prozraďte, je to Vaše autorská fantazie, anebo využíváte příhody kamarádek, známých, příp. zážitky z cest?
Tak popravdě si přede mnou může být každý jistý, že co mi řekne, a myslím tím neobvyklé zážitky, situace… všechno použiji. Ne že bych to popsala přesně tak, jak bylo přede mnou zmíněno. Ale inspiraci z toho čerpám. Stejně tak ze svého života a nejvíc se asi vracím ke svým cestám. Ráda popisuji domy, které se mi líbí (v těch pak žijí moji hrdinové), přírodu a malebná městečka, kam hrdiny posílám na výlety, do báječných restaurací, v nichž jsem si já sama pochutnávala na skvělých jídlech, a kde se hrdinové mých knih setkávají s lidmi, které jsem na svých toulkách potkala.
V srpnu vychází román Běda mužům, kterým žena mládne, v listopadu pak kniha Sestra v klatbě. Na co se mohou Vaši čtenáři těšit v příštím roce?
Především chci popřát čtenářům, aby je moje knihy pořád těšilo číst. V příštím roce vyjde pokračování „sester“ Milost pro zlobivou sestru a pak mám v plánu napsat příběh o nešťastném startu do manželství – Nevěrný manžel, žena na válečné stezce. V hlavě se mi ale převalují i další náměty, a protože si píšu poznámky, jakmile mě něco napadne, už teď se těším, až je budu psát.
Jste autorkou řady úspěšných knih. Svoji první knihu jste vydala v roce 1999 a od té doby publikujete každý rok v průměru dvě knihy. Co Vás na psaní nejvíce baví?
Psaní je můj život. Já vím, zní to pateticky, ale psala jsem odjakživa. Nejprve deník, později poezii (a v tom opravdu nejsem dobrá, to mi věřte), také povídky. Jako vášnivá čtenářka a později povoláním nakladatelská redaktorka jsem přečetla tisíce knih a ráda říkám, že jsem k životu nikdy nepotřebovala umět víc než číst a psát. Když píšu knihu, ponořím se do příběhu, stanu se jeho součástí a chvíli mi trvá vrátit se zpátky do reality. Díky psaní mám úžasný zajímavý a pestrý život, díky psaní se i vracím na krásná místa, která jsem při svých cestách navštívila. Také jsem se díky jednak svému povolání, a druhak díky svým knihám seznámila s mnoha báječnými lidmi, kteří jako moji přátelé obohacují můj život.
Jací jsou Vaši oblíbení autoři? A máte nějaké literární vzory?
Kvůli odpovědi na tuto otázku jsem se prošla okolo svých knihoven a musím říct, že mě samotnou překvapilo, kolik různých žánrů jsem v ní objevila. Jmenovat jednoho autora nedokážu, ale když pominu literaturu faktu, kterou čtu velmi ráda, asi nejmilejší jsou mi autoři, kteří mě provázeli od mládí. František Kožík, John Galsworthy, Eduard Bass… A bylo jich moc a moc. Literární vzor nemám, ale obdivuji autory, kteří umějí překvapit silným příběhem, dnes už raději dobře končícím.
Několik let jste pracovala jako literární redaktorka. Je známo, že redaktoři bývají obvykle těmi nejkritičtějšími čtenáři. Díváte se na své texty i z úhlu pohledu redaktorky, nebo se při psaní do příběhu zcela ponoříte a užíváte si tvůrčí svobodu?
Když píšu, na nic jiného než na svůj příběh nemyslím, ale když si pak hotový text čtu, jsem na sebe dost přísná, měním stylistiku i slova, aby se neopakovala, ale jako redaktorka na své texty nepohlížím, spíše se snažím vcítit do budoucích čtenářek.
Od roku 2020 Vám vyšlo 5 knih, jejichž hrdinkami jsou sestry Klára a Gábina, které se díky své zvědavosti ocitají často v dost dramatických situacích. Mohla byste tuto sérii představit čtenářům trochu blíže?
No tak já se přiznám, no… Je to takový můj pokus o detektivní příběhy. Moc mě baví, že ty zvědavé sestry strkají do všeho nos, zaplétají se, často proti vůli svých sousedů, do jejich životů, a díky svým instinktům přijdou věcem na kloub dřív než pověřené orgány. Přitom mají i své osobní životy, žádnou „paní Colombovou“ v těchto knížkách nenajdete.
Ve Vašich knihách čtenáři nacházejí řadu vtipných, zábavných situací a epizod. Prozraďte, je to Vaše autorská fantazie, anebo využíváte příhody kamarádek, známých, příp. zážitky z cest?
Tak popravdě si přede mnou může být každý jistý, že co mi řekne, a myslím tím neobvyklé zážitky, situace… všechno použiji. Ne že bych to popsala přesně tak, jak bylo přede mnou zmíněno. Ale inspiraci z toho čerpám. Stejně tak ze svého života a nejvíc se asi vracím ke svým cestám. Ráda popisuji domy, které se mi líbí (v těch pak žijí moji hrdinové), přírodu a malebná městečka, kam hrdiny posílám na výlety, do báječných restaurací, v nichž jsem si já sama pochutnávala na skvělých jídlech, a kde se hrdinové mých knih setkávají s lidmi, které jsem na svých toulkách potkala.
V srpnu vychází román Běda mužům, kterým žena mládne, v listopadu pak kniha Sestra v klatbě. Na co se mohou Vaši čtenáři těšit v příštím roce?
Především chci popřát čtenářům, aby je moje knihy pořád těšilo číst. V příštím roce vyjde pokračování „sester“ Milost pro zlobivou sestru a pak mám v plánu napsat příběh o nešťastném startu do manželství – Nevěrný manžel, žena na válečné stezce. V hlavě se mi ale převalují i další náměty, a protože si píšu poznámky, jakmile mě něco napadne, už teď se těším, až je budu psát.