Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou

Čtyřdílná historická sága Křišťálový klíč Vlastimila Vondrušky je velkou rodinnou kronikou z období baroka. Příběhy sklářské rodiny se odehrávají v klíčovém období vývoje Čech, tzv. manufakturním období, tedy od konce 17. století do reforem na konci vlády Marie Terezie. Tajemství výroby křišťálového skla se stalo klíčem k úspěchu českého barokního sklářství. Pro děj je důležitý i kopec Klíč nad Novým Borem.

Válečné konflikty, tak typické pro předchozí Vondruškovy epopeje, nahrazují střety podnikatelů, zápas mezi šlechtou a měšťany, mezi katolíky a tajnými protestanty, mezi moderním merkantilistickým myšlením a tradicionalistickým stavovským pohledem.

Vychází druhý díl sklářské ságy Křišťálový klíč s podtitulem Vídeňský sen. Můžeme tedy předpokládat, že se s jejími hrdiny vypravíme do hlavního města rakouské monarchie, případně kam ještě?

Co by to bylo za Vídeňský sen bez onoho krásného města na Dunaji? Vídeň mám rád, protože se jí asi oprávněně říká Paříž severu. Ale Praha to není... Takže kromě Vídně se mí hrdinové samozřejmě pohybují i v Praze. Logicky, jde-li o ságu o severočeském sklářství a plátenictví, zastavíme se i v České Kamenici, Rumburku, Haidě (tak se tehdy nazýval Nový Bor), v Šenově, Chřibské a jinde. A podíváme se i za hranice rakouské monarchie do Itálie, Španělska a Německa.

Do jakého časového období je Vídeňský sen zasazen?

Bezprostředně navazuje na první díly, takže se děj otevírá v roce 1715 a končí rokem 1725 částí, nazvanou „Konec snu“. Protože v životě, stejně jako v románech, žádný sen nemůže trvat věčně.

Jak jste objevil kopec Klíč? Při některé z vašich toulek českou krajinou? Proč zrovna tato dominanta Lužických Hor?

Každý, kdo se pohyboval v prostředí severočeského sklářství v době, kdy bylo naše sklo světově uznávaným pojmem a fungoval novoborský Crystalex, kopec Klíč jako dominantu kraje samozřejmě znal. A protože jsem několik let provozoval sklárnu v Polevsku, podnikal jsem doslova na úpatí Klíče. Je to pro mne určitý symbol, který jsem rozhodně nemohl vynechat, když jsem se do psaní sklářské ságy pouštěl.

Co všechno se u Heřmanů během tohoto dílu odehraje, tedy samozřejmě co chcete prozradit čtenářům…

Jak to tak v početných rodinách bývá, někteří si pomáhají, jiní se hádají, a společně prožívají drobné radosti i pády. Prostě život takový, jaký je. Čím jsem ale starší, tím více si uvědomuji, že je navzdory strázním a těžkostem krásný, a stejně to vnímají i hrdinové mé ságy.

Kopec Klíč a rodina Heřmanů. Nakolik se zakládá na historických faktech, že u kopce Klíč, dominantě Lužických Hor byla sklárna?

Falknovská huť, stejně jako ta v Chřibské, kde se děj rovněž odehrává, samozřejmě existovaly a vypadaly zhruba tak, jak v románu popisuji. Život ve sklárnách byl takový, jak ho prožívají moji hrdinové. Ale stejně věrně jsem se snažil zobrazit manufakturní plátenické podnikání s unikátním systémem faktorů, stejně jako vznik obchodních kompanií, což je další specialita českého sklářského podnikání v 18. století. Heřmanové jsou hrdiny literárními, nikoli však mnohé další postavy. Hrabě Kinský a Gallas, správce grabštejnského panství Kessler, děkan Teigl, kupec Kreybich a řada dalších, to jsou postavy skutečné.

Díky sklárně Královská huť v Doksech, kde jste vyráběl historické sklo, poměrně dobře víte, co sklářská práce obnáší. Nakolik se liší naše současná technologie oproti tehdejší a bylo obtížné dohledat názvy jednotlivého nářadí či materiálu?

Až do nedávné doby se technologie ruční výroby skla ve své podstatě příliš od té barokní nelišila. I názvy nářadí se tradují nejméně od renesance, a proto mají německé kořeny. Základem českého sklářství byla šikovnost rukou, zkušenosti a cit pro práci. To byl kapitál, který byl unikátní a nenahraditelný. Ale ve chvíli, kdy se začalo s levnější automatickou výrobou (která ovšem nikdy nedokáže nabízet tak širokou a bohatou škálu skla), tahle tradice vzala za své. K tomu připočtěte nezájem dnešní mládeže živit se manuální prací. Sklářská učiliště dnes hynou na úbytě. A bez dorostu těžko můžete udržet nějaké řemeslo. Takže máme tisíce politologů a teoretiků lidských práv, ale bohužel skoro žádné řemeslníky.

Jak nyní trávíte čas v době koronavirové? Musel jste zrušit besedy s vašimi čtenáři, zbývá vám tedy více času na psaní?

Čas karantény trávím poslušně doma. Setkání s čtenáři jsem musel samozřejmě ke své lítosti zrušit, nicméně tenhle ušetřený čas nevěnuji psaní, ale zahradě. Mám totiž své tvůrčí kapacity, a pokud vyšetřím čas, nedokážu přepnout na vyšší rychlostní stupeň a místo čtyřiadvaceti hodin denně psát třicet... To samozřejmě berte jako nadsázku, ale je to tak. Každá tvůrčí potence má své hranice.

Je něco pozitivního, co bychom si měli z této zkušenosti odnést?

Už jsem o tom psal a v nějakých rozhlasových rozhovorech i mluvil. Protože nám už dlouho nehrozily války, hladomory a morové epidemie, přestali jsme přemýšlet, co vlastně má reálný smysl a co je bohapustý sociální exhibicionismus. A tak se začaly devastovat základy tradiční rodiny a hodnot, které po staletí stmelovaly národ. Vznikl mylný dojem, že se nemusíme chovat odpovědně a racionálně, není třeba myslet na zadní kolečka a na důsledky experimentů, které v posledních desetiletích agresivně prosazovali kazatelé tzv. lepší bruselsky sjednocené Evropy. Podle mne je současná situace poučením, že Evropa má budoucnost jen tehdy, pokud se vrátíme k tisíciletému politickému systému prosperujících a suverénních států, které spolu budou kooperovat, ale každý si bude současně chránit své zájmy a své obyvatele. A my sami se začneme chovat přirozeně, přestaneme si nadávat a budeme společně hledat řešení praktická a ne ideologická.

Jak dlouho si myslíte, že doba izolace, zavřených hranic potrvá a co podle vás přinese za změny?

Připadá mi směšné, pokud opoziční politici neustále vykřikují, že vláda nejedná koncepčně, protože nestanovila harmonogram svých kroků a uvolňování omezení. Každý inteligentní člověk snad chápe, že karty drží v rukách příroda a ta rozhodne, kdy se začne situace zlepšovat. Můj velký respekt naší vládě, že nepodléhá konjunkturálnímu pokřiku těch zneuznaných a chápe, že lidské životy mají větší cenu než předpisy z Bruselu. Celá tahle situace snad změní myšlení lidí a ujasníme si, co z časů předkoronavirových byl jen balast a zátěž pro náš život. Bude míň peněz a bude tedy třeba jednat racionálně.

Je něco, co vám opravdu chybí, na co se těšíte, že uděláte/půjdete, regulace zmizí?

Vždycky jsem psal pro své čtenáře a opravdu moc se těším na to, až se budeme moci zase potkávat na knižních veletrzích, v knihkupectví a knihovnách. Protože bez toho všeho by byla knižní tvorba mrtvá.