Rozhovor s Davidem Věrným

David Věrný se narodil 17. 2. 1978 v Jindřichově Hradci. Celou svou duší je dobrodruh, milovník přírody a hrdý otec. Jako osmnáctiletý kluk utekl do Cizinecké legie, odkud se brzy a pěšky vrátil, aby se již jako příslušník 4. brigády rychlého nasazení účastnil vojenské mise v Kuvajtu a Iráku. Po odchodu z armády prošel mnohými nadnárodními korporacemi a v manažerské pozici působí dodnes.
Autor svou literární tvorbu zasazuje do neotřelých lokací a dějové linky nenásilně doplňuje vlastními životními zážitky, čímž se obsah knihy stává pestřejším, zajímavějším a především uvěřitelnějším.

Máte za sebou velice zajímavou profesní minulost, proč jste se začal věnovat literární tvorbě, tedy činnosti, která je tolik odlišná od Vašeho původního povolání?
Víte, ono už to začalo v dětství, kdy jsem nadšeně vyprávěl různé příběhy a kamarádi pobaveně poslouchali. Ve škole jsem byl často duchem nepřítomen a s pohledem skrz okno prožíval všelijaká dobrodružství. To opravdové dobrodružství pak nastalo, když mě učitel vyvolal.J Člověk je jako houba, která během života nasává zkušenosti a zážitky. Čím více toho člověk prožije, tím více toho může odvyprávět a na rozdíl od dětských let se nemusí jednat o fikci.
Pracuju od sedmnácti let. Dělal jsem přidavače, svářeče, instalatéra, strážníka, vojáka, poradce, školitele, manažera, obchodníka. Ochutnal jsem atmosféru tolika rozdílných společenských světů a zažil nepřeberné množství uvěřitelných i neuvěřitelných situací. Byla by škoda se o ně nepodělit. Tu touhu pobavit svými či cizími zážitky jsem měl vždycky, ale odvaha to vše přenést na papír, ta musela dozrát.

Právě vychází Vaše druhá kniha, román Bazén. Můžete toto dílo krátce představit?
Jedná se o velice silný a zároveň lidský příběh z přelomu tisíciletí, ve kterém obyčejný člověk bojuje se zdánlivě nepostihnutelným zlem. Do hlavního hrdiny se může převtělit kterýkoliv čtenář, protože podobný příběh může zažít každý. Všichni do jednoho, co čtou tyto řádky, prožili nějaké mezní situace i velké křivdy a především pocítili následnou touhu s tou věčnou nespravedlností skoncovat. Jenže hranice mezi dobrem a zlem je velice tenká, jestli vůbec nějaká je. Proto použiji větu z románu: „Každý z nás může bojovat se zlem, ale jen silní se nestanou jeho součástí.“ Věřím, že se kniha bude čtenářům líbit, najdou v ní všechno. Akci, pohlazení, tvrdou realitu i poselství.

Pracoval jste jako voják z povolání u elitního vojenského útvaru. Inspirovaly Vás zkušenosti z této životní etapy ve Vaší autorské tvorbě? Nachází se ve Vašem novém románu nějaké autobiografické prvky?
Ve své tvorbě využívám a vždy budu využívat zkušenosti z celého svého života, tedy i z armády. Mnoho postav, lokací i situací vychází ze skutečných předloh. A bude tomu tak vždy. Pro zajímavost… kapitola, která se odehrává v prasečáku, je z devadesáti procent složena ze skutečných zážitků.  A lokace v ní jsou opravdové dokonce na sto procent. Prasečák, aukční síň, brána, dveře, ohrady, materiál, barvy… úplně všechno.

Napsal jste zatím dva napínavé romány – thrillery. Proč jste si vybral právě tento literární žánr? A máte nějaké literární vzory?
Prošel jsem – Proměnou J (autorův debutový román). Můj první šuplíkový literární pokus se jmenoval Útržky. Jednalo se o krátké, humorné čtení vycházející z mého dětství. Něco na způsob Bylo nás pět. Původně jsem plánoval napsat několik pokračování, protože i v armádě či na ulici při policejní práci zažijete obrovské množství srandy. Nakonec vše dopadlo jinak a jsem za to rád. Zjistil jsem, že mě tvorba výhradně humorné knihy svazuje, krade mi volnost v samotném psaní i ve vymýšlení příběhů. Ani život není jen o smíchu, naopak, a proto je tak pestrý. A thriller je životu nejvíce podobný. Bez mantinelů, naivit… nic vaši fantazii nelimituje. Já totiž romány nepíšu, ale převtělen do hlavních postav je prožívám. Vzájemně si předáváme i přebíráme pocity, proto jsou mé příběhy tak sugestivní. Jakékoliv omezení by tuto vzájemnou symbiózu zničilo a mé romány by se propadly do běžné šedi.
Literární vzory nemám, ale velice rád si přečtu Stephena Kinga a při psaní prvního románu mě ovlivnila kniha Cormaca McCarthyho, Cesta. To vystihnutí atmosféry… je to génius. I filmové zpracování bylo fantastické.

Pracujete nyní na nějakém novém textu, na který by se mohli Vaši čtenáři již nyní těšit?
Dobrá otázka, protože do včerejší půlnoci bych vám ještě odpověděl, že pilně pracuji na pokračování mého prvního románu Proměna, které si čtenáři tolik přejí. Ve dvacet tři hodin a třicet dva minut jsem se vzbudil, podíval na budík a okamžitě sáhl po mobilu, do kterého jsem si sen zapsal. Originalita a potenciál námětu daleko přesahuje veškerou mou zrealizovanou i plánovanou tvorbu. Příběh mě natolik zaujal a pohltil, že jsem během dopoledne vytvořil základní kostru a po prázdninách se na román se vší vervou vrhnu. Víte, mám v hlavě bezpočet dalších příběhů, které se běžnému českému literárnímu standardu vymykají, ale tento román dostal jasnou zelenou. Více prozatím prozradit nemohu, snad jen pracovní název „Dárce.“
Fanoušci Proměny smutnit nemusí. Na obsahu pokračování jsem pracoval půl roku a nic jsem neponechal náhodě. Ihned po dokončení „ Dárce“ se s chutí do lesa vrátím a Proměnu II dopíšu. Zaslouží si to.