Rozhovor s Alicií Broadway
MOBA
Exkluzivní rozhovor a autorkou Alici Broadway ke knize INK - Tajemství kůže pro Foyles.co.uk
Jak jste přišla na námět svojí knihy?
Těžko říct, kdy přesně to bylo, ale řekla bych, že ten nápad vznikl spojením dokumentu o posmrtných rituálech ve starověkém Egyptě a mojí menší závislosti na sociálních sítích! Myšlenka uctívat mrtvé tím, že je si je budeme držet blízko, mě fascinovala – obzvlášť v kontrastu s naší kulturou, která se smrti bojí a mrtvá těla jsou k vidění jen zřídka a pokaždé rychle pohřbena nebo zpopelněna. Také mě zajímalo, jaký by měla naše láska ke sdílení našich životů na sociálních sítích vliv na to, jak bychom chtěli, aby si na nás lidé pamatovali. Svět a příběh série INK vznikal tím, že jsem o tomhle všem hodně uvažovala.
Zajímají tetování i vás osobně? Protože je rozhodně popisujete jako velmi krásnou a samozřejmě také velmi mocnou věc.
Připadám si jako naprostá podvodnice, protože sama žádné tetování nemám. Hlavní hrdinka knihy Tajemství kůže Leora se nemůže rozhodnout, jaké tetování by měla zvolit, a já se k tomu stavím celkem podobně – chtěla bych, aby bylo dokonalé! Hrozně se mi líbí, jak se během mého života kultura tetování proměnila. Pamatuji si, že jako dítě jsem si tetování spojovala s věcmi, kterým jsem se měla vyhýbat. Myslím, že teď jsou tetování mnohem dostupnější a samozřejmě mnohem běžnější. Podle mě jsou krásná a lákavá: pro mě jsou významy a důvody stojící za pořízením tetování naprosto fascinující. Táhne mě to ke kultuře, v níž si lidé sami vytváří galerie uměleckých děl, která mohou nosit na kůži.
Kolik jste si toho musela nastudovat o historii tetování i o jejich vytváření v praxi?
Zjišťování všech potřebných informací mě na celém psaní knihy bavilo asi nejvíc. Byla jsem odkázána na velkorysost odborníků a žasla jsem nad tím, jak jsou lidé laskaví a jak vlídně se se mnou podělili o své dovednosti a vášně. Navštívila jsem Emmu Kierzek v lancasterském ateliéru Aurora Tattoo a bylo mi ctí sledovat ji při práci a vyzpovídat ji, zatímco tetovala svého zákazníka. Hovořila jasem také s doktorkou Gemmou Angel, která je odbornicí na zakonzervovaná tetování. Její znalosti pro mě byly nedocenitelné – kdo jiný by mi dokázal říct, jak moc se kůže při vydělávání srazí nebo jaká jsou konzerovaná tetování na omak? Sama mi byla jako spisovatelka a tatérka velkou inspirací. Strávila jsem také spoustu času návštěvami muzeí a tím největším zážitkem byla možnost prohlédnout si zakonzervovaná tetování ze sbírek Wellcome Collection v Londýně.
Mnoho diktátorských režimů je založeno na strachu z jinakosti, stejně jako tady, kdy byli prázdní démonizováni a vytlačeni ze společnosti. Je to nadčasový pojem, ale uvažovala jste o konkrétních příkladech ze současnosti?
Strach z jinakosti je zvláštní, že ano? Protože podle mě se na tom zakládají všechny naše strachy: dává smysl bát se toho, co neznáme. Řekla bych, že nejvíc mě provokuje naše snaha zůstat v nevědomosti: dál se bát neznámého, protože známe alespoň ten strach. V tomto ohledu by se podle mě Tajemství kůže mohlo vyjadřovat k některým současným událostem – co kdybychom zjistili, že ono jiné a neznámé není tak odlišné, jak jsme si mysleli, a že jsme byli vězni vlastního strachu, ne onoho neznáma?
V Leořině světě ovšem chybí odpuštění, možnost začít znovu. Myslíte, že v dnešní společnosti existuje spása, nebo lidé stigmatizují ostatní úplně stejně, ač možná ne tak doslova?
V Tajemství kůže se před chybami z minulosti utéct nedá, protože všechny vaše činy jsou vám už napořád vytetovány na kůži. Pro mě spás určitě existuje a je rozhodně zapotřebí odpouštět, ale někdy s těmito pojmy zacházíme až příliš lehkovážně. Spásu a odpuštění vidím jako způsoby, jak nechat minulost za sebou a vyjít vstříc nadějné budoucnosti, ale řekla bych, že ve skutečnosti nedokážeme přijmout spásu a odpuštění, pokud není učiněno zadost také spravedlnosti. Naše životy, utrpení a selhání jsou velmi složité – myslím, že se nám líbí představa odpuštění, ale bráníme se té bolesti, které odpuštění přináší. Je to velmi křehká věc, stejně jako mezilidské vztahy a schopnost doufat. Ale já věřím, že má cenu snažit se dosáhnout spásy a odpuštění.
Vaše kniha je o hledání pravdy. Je možné tajit něco před někým pro jeho vlastní dobro? V příbězích pravda vždycky vyjde najevo, ale je tomu tak i v životě?
Každý člověk je plný tajemství. Složitější je ovšem vědět, která tajemství by měla být odhalená, která by měla zůstat skrytá a kdo má právo o tom rozhodovat. Podle mě se nám všem líbí představa pravdy, ale ta je ve skutečnosti hodně složitá a často dost ošklivá. Řekla bych, že žijeme ve společnosti, kterou dokáže ovládat hanba, a právě kvůli tomu vznikají další a další tajemství a o to větší je to pak skandál, když pravda vyjde najevo.
Co pro vás bylo výzvou při vytváření dystopie?
Dystopie má tak silné kořeny, vzniklo tolik úžasných příběhů, neskutečných postav a vynikajících zápletek, takže člověk má pokaždé strach, že to, co vytvoří, nebude nic nového, ale jen ubohý pokus o uctění zavedeného žánru. Z mého pohledu má dystopie vždy co říci k aktuální společenské situaci, ale já jsem chtěla, aby Tajemství kůže nabízelo čtenáři spíše únik ze současného světa, a ne kritiku naší společnosti.
Tajemství kůže je první díl trojdílné série. Máte už rozvrženou druhou a třetí knihu, nebo jsou už dokonce napsané?
Teď si dávám menší pauzu od psaní druhého dílu[1], abych našla odpovědi právě na tyto otázky. Vím, kam míří druhý díl, a u třetího dílu vím, jak chci skončit, ale nejsem si úplně jistá, jak se ta dostanu
Bála jste se někdy, že v této knize napíšete něco, co vám v dalších dílech bude na překážku?
No jistě – každou chvíli! A trvá to do teď. Ale na druhou stranu je příjemné mít Tajemství kůže jako pevný, neměnný svět a snažit se dalšími dvěma knihami navazovat na to, co už jsem vytvořila. Ale ano, děsí mě, že mi něco uteče!
Liší se nějak mytologie – legenda o Bílé čarodějnici –, na které je Leořin svět založen, od starověkých náboženských textů, které jsou platné dodnes, ale v současnosti jsou využívány spíše jako záminka k válce než k míru?
Mě mýty fascinují – využívají příběh, aby nějak vysvětlily, jak funguje svět. Je to krásný způsob, jak říct: „Věci jsou tak, jak jsou“ nebo „Tohle nesmíš dělat, nebo se ti stane to samé“. Právě proto náboženské skupiny mýty využívají, protože promlouvají k naší lidskosti a našim duším tak, jak to fakta nedokážou. Miluji teologii a úvahy o hermeneutice: o tom, jak lidé interpretují příběhy, náboženské texty a historii. A o to právě v případě mýtů a příběhů jde – hrozně záleží na jejich interpretaci. Existuje biblický obraz, ve kterém je „slovo Boží“ mečem, a v mém podání jsou mýty stejné (jak v kontextu náboženství, tak i série INK): jsou silné, úžasné, ale může z nich jít strach, pokud skončí ve špatných rukou.
[1] Rozhovor vyšel po vydání prvního dílu, aktuálně už ve Velké Británii vyšel i druhý díl s názvem Spark (5. dubna 2018).
Těžko říct, kdy přesně to bylo, ale řekla bych, že ten nápad vznikl spojením dokumentu o posmrtných rituálech ve starověkém Egyptě a mojí menší závislosti na sociálních sítích! Myšlenka uctívat mrtvé tím, že je si je budeme držet blízko, mě fascinovala – obzvlášť v kontrastu s naší kulturou, která se smrti bojí a mrtvá těla jsou k vidění jen zřídka a pokaždé rychle pohřbena nebo zpopelněna. Také mě zajímalo, jaký by měla naše láska ke sdílení našich životů na sociálních sítích vliv na to, jak bychom chtěli, aby si na nás lidé pamatovali. Svět a příběh série INK vznikal tím, že jsem o tomhle všem hodně uvažovala.
Zajímají tetování i vás osobně? Protože je rozhodně popisujete jako velmi krásnou a samozřejmě také velmi mocnou věc.
Připadám si jako naprostá podvodnice, protože sama žádné tetování nemám. Hlavní hrdinka knihy Tajemství kůže Leora se nemůže rozhodnout, jaké tetování by měla zvolit, a já se k tomu stavím celkem podobně – chtěla bych, aby bylo dokonalé! Hrozně se mi líbí, jak se během mého života kultura tetování proměnila. Pamatuji si, že jako dítě jsem si tetování spojovala s věcmi, kterým jsem se měla vyhýbat. Myslím, že teď jsou tetování mnohem dostupnější a samozřejmě mnohem běžnější. Podle mě jsou krásná a lákavá: pro mě jsou významy a důvody stojící za pořízením tetování naprosto fascinující. Táhne mě to ke kultuře, v níž si lidé sami vytváří galerie uměleckých děl, která mohou nosit na kůži.
Kolik jste si toho musela nastudovat o historii tetování i o jejich vytváření v praxi?
Zjišťování všech potřebných informací mě na celém psaní knihy bavilo asi nejvíc. Byla jsem odkázána na velkorysost odborníků a žasla jsem nad tím, jak jsou lidé laskaví a jak vlídně se se mnou podělili o své dovednosti a vášně. Navštívila jsem Emmu Kierzek v lancasterském ateliéru Aurora Tattoo a bylo mi ctí sledovat ji při práci a vyzpovídat ji, zatímco tetovala svého zákazníka. Hovořila jasem také s doktorkou Gemmou Angel, která je odbornicí na zakonzervovaná tetování. Její znalosti pro mě byly nedocenitelné – kdo jiný by mi dokázal říct, jak moc se kůže při vydělávání srazí nebo jaká jsou konzerovaná tetování na omak? Sama mi byla jako spisovatelka a tatérka velkou inspirací. Strávila jsem také spoustu času návštěvami muzeí a tím největším zážitkem byla možnost prohlédnout si zakonzervovaná tetování ze sbírek Wellcome Collection v Londýně.
Mnoho diktátorských režimů je založeno na strachu z jinakosti, stejně jako tady, kdy byli prázdní démonizováni a vytlačeni ze společnosti. Je to nadčasový pojem, ale uvažovala jste o konkrétních příkladech ze současnosti?
Strach z jinakosti je zvláštní, že ano? Protože podle mě se na tom zakládají všechny naše strachy: dává smysl bát se toho, co neznáme. Řekla bych, že nejvíc mě provokuje naše snaha zůstat v nevědomosti: dál se bát neznámého, protože známe alespoň ten strach. V tomto ohledu by se podle mě Tajemství kůže mohlo vyjadřovat k některým současným událostem – co kdybychom zjistili, že ono jiné a neznámé není tak odlišné, jak jsme si mysleli, a že jsme byli vězni vlastního strachu, ne onoho neznáma?
V Leořině světě ovšem chybí odpuštění, možnost začít znovu. Myslíte, že v dnešní společnosti existuje spása, nebo lidé stigmatizují ostatní úplně stejně, ač možná ne tak doslova?
V Tajemství kůže se před chybami z minulosti utéct nedá, protože všechny vaše činy jsou vám už napořád vytetovány na kůži. Pro mě spás určitě existuje a je rozhodně zapotřebí odpouštět, ale někdy s těmito pojmy zacházíme až příliš lehkovážně. Spásu a odpuštění vidím jako způsoby, jak nechat minulost za sebou a vyjít vstříc nadějné budoucnosti, ale řekla bych, že ve skutečnosti nedokážeme přijmout spásu a odpuštění, pokud není učiněno zadost také spravedlnosti. Naše životy, utrpení a selhání jsou velmi složité – myslím, že se nám líbí představa odpuštění, ale bráníme se té bolesti, které odpuštění přináší. Je to velmi křehká věc, stejně jako mezilidské vztahy a schopnost doufat. Ale já věřím, že má cenu snažit se dosáhnout spásy a odpuštění.
Vaše kniha je o hledání pravdy. Je možné tajit něco před někým pro jeho vlastní dobro? V příbězích pravda vždycky vyjde najevo, ale je tomu tak i v životě?
Každý člověk je plný tajemství. Složitější je ovšem vědět, která tajemství by měla být odhalená, která by měla zůstat skrytá a kdo má právo o tom rozhodovat. Podle mě se nám všem líbí představa pravdy, ale ta je ve skutečnosti hodně složitá a často dost ošklivá. Řekla bych, že žijeme ve společnosti, kterou dokáže ovládat hanba, a právě kvůli tomu vznikají další a další tajemství a o to větší je to pak skandál, když pravda vyjde najevo.
Co pro vás bylo výzvou při vytváření dystopie?
Dystopie má tak silné kořeny, vzniklo tolik úžasných příběhů, neskutečných postav a vynikajících zápletek, takže člověk má pokaždé strach, že to, co vytvoří, nebude nic nového, ale jen ubohý pokus o uctění zavedeného žánru. Z mého pohledu má dystopie vždy co říci k aktuální společenské situaci, ale já jsem chtěla, aby Tajemství kůže nabízelo čtenáři spíše únik ze současného světa, a ne kritiku naší společnosti.
Tajemství kůže je první díl trojdílné série. Máte už rozvrženou druhou a třetí knihu, nebo jsou už dokonce napsané?
Teď si dávám menší pauzu od psaní druhého dílu[1], abych našla odpovědi právě na tyto otázky. Vím, kam míří druhý díl, a u třetího dílu vím, jak chci skončit, ale nejsem si úplně jistá, jak se ta dostanu
Bála jste se někdy, že v této knize napíšete něco, co vám v dalších dílech bude na překážku?
No jistě – každou chvíli! A trvá to do teď. Ale na druhou stranu je příjemné mít Tajemství kůže jako pevný, neměnný svět a snažit se dalšími dvěma knihami navazovat na to, co už jsem vytvořila. Ale ano, děsí mě, že mi něco uteče!
Liší se nějak mytologie – legenda o Bílé čarodějnici –, na které je Leořin svět založen, od starověkých náboženských textů, které jsou platné dodnes, ale v současnosti jsou využívány spíše jako záminka k válce než k míru?
Mě mýty fascinují – využívají příběh, aby nějak vysvětlily, jak funguje svět. Je to krásný způsob, jak říct: „Věci jsou tak, jak jsou“ nebo „Tohle nesmíš dělat, nebo se ti stane to samé“. Právě proto náboženské skupiny mýty využívají, protože promlouvají k naší lidskosti a našim duším tak, jak to fakta nedokážou. Miluji teologii a úvahy o hermeneutice: o tom, jak lidé interpretují příběhy, náboženské texty a historii. A o to právě v případě mýtů a příběhů jde – hrozně záleží na jejich interpretaci. Existuje biblický obraz, ve kterém je „slovo Boží“ mečem, a v mém podání jsou mýty stejné (jak v kontextu náboženství, tak i série INK): jsou silné, úžasné, ale může z nich jít strach, pokud skončí ve špatných rukou.
[1] Rozhovor vyšel po vydání prvního dílu, aktuálně už ve Velké Británii vyšel i druhý díl s názvem Spark (5. dubna 2018).