Rozhovor nad mysteriózním příběhem ze Šumavy
Rozhovor s Veronikou Rubínkovou k jejímu novému románu Dvanáct spících panen, mysterióznímu příběhu z pošumavských skal.
Vychází vám nová kniha s trochu tajemným názvem Dvanáct spících panen. Mohla byste ji ve stručnosti představit čtenářům?
Moc ráda! K názvu knihy mě inspiroval jeden kdysi slavný, dnes neprávem zapomenutý autor, který se jmenoval Christian Heinrich Spiess. Proto se také stal jedním z hlavních hrdinů mé knihy a zároveň vypravěčem dalšího příběhu. Kniha volně navazuje na Samotu Christlhof a hned v jejím počátku se hlavní hrdina Julius Živný nachomýtne k záhadné vraždě. Nedaleko Tupadelských skal je totiž nalezeno tělo neznámé mrtvé ženy ukryté v dutině stromu. Společně se svým přítelem a lékařem Frantou Schullerbauerem tak začínají pátrat po její totožnosti, což je přivede do mnoha nebezpečných situací. Mezitím se odehrává další linka příběhu, kdy na bezděkovský zámek přijíždí Christian Heinrich Spiess společně se svojí láskou Sofií Körnerovou. Po cestě mají menší nehodu a díky tomu Christian objeví záhadný starý kříž v lese, který ho fascinuje. A jelikož je spisovatel, začne za pomoci svého přítele a velmistra klatovské lóže svobodných zednářů hraběte Künigla pátrat po původu tohoto kříže. Tím se dostává k příběhu chorvatské dívky Mandy Šuperiny, která trpěla stigmaty a osud ji zavál až do Tupadel. Nade vším se vznáší tajemný příběh o Heitschi, nebo také Hajčí, démonu, o němž vypráví jedna stará německá píseň.
Příběh Dvanáct spících panen volně navazuje na Vaše předchozí dílo Samota Christlhof (MOBA, 2021), obě knihy spojuje především postava poštmistra Julia Živného, který pátrá po dávných i současných záhadách. Jak Vás napadl právě takový hrdina? Není v jistém smyslu Vaším „druhým já“?
Hrdina mě nenapadl jen tak. Já se docela často toulala kolem Čachrova a potkala jsem tam mnoho zajímavých lidí. Jedním z nich byl i pan Zahrádka z Čachrova, který zde vlastní Muzeum drezín. Ten mi vyprávěl o vrchním poštmistrovi, který v Čachrově kdysi působil. Nejen příběh Julia, ale i příběh jeho matky, jednooké Mathildy, byl fascinující. K mojí radosti v Čachrově dodnes pobývá Juliův potomek Jan Kynčl. Takže jsem neváhala ani vteřinu a velmi rychle jsme se spřátelili. Musím přiznat, že mi Julia hodně připomíná a byl to právě on, kdo mě inspiroval k napsání jeho postavy. Nepopírám ale, že každá z postav má v sobě i kus mě.
Vaše příběhy se odehrávají převážně v šumavském podhůří. Tato krajina je často líčena jako mystická, tajemná či temná. Čím to podle Vás je? Je pro Vás při psaní důležitý místní genius loci?
Určitě ano. Šumavou jsem odkojená, mám ji v krvi a nevyměnila bych ji za nic na světě. A to její tajemno? Tak to bychom museli vzít od počátku. Nejprve tu byli Keltové, kteří po sobě zanechali svá hradiště. Třeba na Sedle nedaleko Albrechtic nebo Obří hrad u Nicova. Po nich sem přišli Slované, kteří také uctívali své bohy. A s nimi přišla i víra v různé přízraky a strašidla. Myslím, že tehdy se začaly formovat první pověsti. Později Královský hvozd osídlili králováci. Byli to svobodní sedláci, kteří si zde zakládali rychty a mýtili les. A také sem přinesli zvláštní zvyk, takzvaná umrlčí prkna. Život tu nikdy nebyl jednoduchý. Místní příroda je nádherná, ale také drsná. Zkuste si představit, že žijete někde v horách ve vesnici a uprostřed zimy vám třeba onemocní dítě. Nejbližší lékař byl mnohdy daleko, a tak tu zejména v zimě byla vcelku vysoká úmrtnost. Nebylo výjimkou, že tu vymřely celé rodiny třeba na obyčejnou chřipku. Proto lidé zemřelé ukládali vedle svých stavení na umrlčí prkna a na jaře pak na nich nebožtíky dopravili na hřbitov. Samotné prkno potom umístili podél cesty, ke stromu nebo k boku kaple. I toto přispělo k tajemnu, které na Šumavě dýchá pod každým kamenem. No a když se posuneme trochu dál v čase, bylo tu hodně německých obyvatel. Po jejich vysídlení a nástupu komunismu byla celá oblast postupně uzavřena vojáky. A samozřejmě vznikla i železná opona, jejíž pozůstatky tu najdete dodnes. Proto tu zůstala nedotčená příroda a mnoho opuštěných vesnic se svými tajemnými příběhy, stejně jako memento v podobě příběhů lidí, kteří se pokoušeli dostat přes hranice.
Zbývá Vám vedle tvorby čas také na nějaké další aktivity? Co děláte, když si potřebujete od svých postav odpočinout? Máte nějaké rituály, které Vám při psaní pomáhají?
Mým rituálem je příroda, setkávání se s pamětníky a studium pramenů. A pak také horká vana, protože tam se přemýšlí nejlépe. Aktivit mám mnoho, s časem je to už trošku horší. Miluji turistiku, cestování, čtení, ráda poznávám různé kultury, baví mě fitness, běhání a úplně nejvíc houbaření. Toulat se po lesích, kde nepotkáte ani živáčka, je výsada, které si velmi vážím. Slabší je to ale s mou orientací v prostoru. Už několikrát mě musel zachraňovat manžel, který pochází z Moravy. Na druhou stranu – pokud dokážete pěkně zabloudit, objevíte nová místa, která také mohou inspirovat.
Sledujete současnou českou literaturu? Inspirují Vás někteří autoři, ať už současní nebo klasici?
Sleduji, ale přiznávám, že nemám moc času na čtení, což mě velmi mrzí. Snažím se sledovat známé i nové autory, ale kvůli mé profesi nemám takový přehled, jaký bych chtěla. Spoustu času spolkne i studium literatury, kterou potřebuji pro psaní svých knih. Ale pocházím ze čtenářské rodiny, kde se četlo snad odjakživa. A výběr byl vskutku široký, protože každý četl něco jiného. Z našich autorů miluji knihy pana Vondrušky. Tomu musím mimochodem pěkně poděkovat, protože od jeho románu Neviditelní jsem se v létě nedokázala odtrhnout a celý den jsem strávila v trávě u vody. Asi si umíte představit, jaké následky to mělo. Byla jsem rudá jako rak, ale stálo to za to. Zkrátka jsem tu knihu musela dočíst. Chystám se na knihy Štěpána Javůrka, Kateřiny Tučkové, Aleny Mornštajnové a velmi se těším na Houbařku od Viktorie Hanišové. Hodně mě baví i literatura faktu týkající se historie a psychologie, tam se občas nějaká ta inspirace objeví, aniž bych to čekala. Já bych popravdě nejraději přečetla všechno, co jde, tak doufám, že se to s tím časem zlepší.
Stává se Vám, že Vám lidé v reakci na Vaše knihy vyprávějí své příhody? Prozradíte čtenářům, jestli se mohou těšit na nějaké další Vaše příběhy? Bude nějak pokračovat Juliovo pátrání, nebo Vás inspirace vede jinam?
Stává a jsem za to velmi vděčná. A budu vděčná i dále. Napsat mi může kdokoliv na email pribehysumava@seznam.cz. Mnohdy se také setkávám s tím, že si lidé myslí, že jejich příběh není zajímavý, a přitom je to hotový klenot. Každý z nás žije své originální dobrodružství. Co se tvorby týče, odskočila jsem si trochu do jiného tématu a právě dokončuji takový netradiční román, jehož obsah si prozatím chci ponechat pro sebe. Pracuji i na třetím díle o Juliovi, které zatím nese pracovní název Bláznova hra. Myslím, že je zde ještě hodně nevyřčeného, co bych chtěla čtenářům sdělit. Také připravuji webový projekt, o němž budu čtenáře informovat v dohledné době na sociálních sítích.
Moc ráda! K názvu knihy mě inspiroval jeden kdysi slavný, dnes neprávem zapomenutý autor, který se jmenoval Christian Heinrich Spiess. Proto se také stal jedním z hlavních hrdinů mé knihy a zároveň vypravěčem dalšího příběhu. Kniha volně navazuje na Samotu Christlhof a hned v jejím počátku se hlavní hrdina Julius Živný nachomýtne k záhadné vraždě. Nedaleko Tupadelských skal je totiž nalezeno tělo neznámé mrtvé ženy ukryté v dutině stromu. Společně se svým přítelem a lékařem Frantou Schullerbauerem tak začínají pátrat po její totožnosti, což je přivede do mnoha nebezpečných situací. Mezitím se odehrává další linka příběhu, kdy na bezděkovský zámek přijíždí Christian Heinrich Spiess společně se svojí láskou Sofií Körnerovou. Po cestě mají menší nehodu a díky tomu Christian objeví záhadný starý kříž v lese, který ho fascinuje. A jelikož je spisovatel, začne za pomoci svého přítele a velmistra klatovské lóže svobodných zednářů hraběte Künigla pátrat po původu tohoto kříže. Tím se dostává k příběhu chorvatské dívky Mandy Šuperiny, která trpěla stigmaty a osud ji zavál až do Tupadel. Nade vším se vznáší tajemný příběh o Heitschi, nebo také Hajčí, démonu, o němž vypráví jedna stará německá píseň.
Příběh Dvanáct spících panen volně navazuje na Vaše předchozí dílo Samota Christlhof (MOBA, 2021), obě knihy spojuje především postava poštmistra Julia Živného, který pátrá po dávných i současných záhadách. Jak Vás napadl právě takový hrdina? Není v jistém smyslu Vaším „druhým já“?
Hrdina mě nenapadl jen tak. Já se docela často toulala kolem Čachrova a potkala jsem tam mnoho zajímavých lidí. Jedním z nich byl i pan Zahrádka z Čachrova, který zde vlastní Muzeum drezín. Ten mi vyprávěl o vrchním poštmistrovi, který v Čachrově kdysi působil. Nejen příběh Julia, ale i příběh jeho matky, jednooké Mathildy, byl fascinující. K mojí radosti v Čachrově dodnes pobývá Juliův potomek Jan Kynčl. Takže jsem neváhala ani vteřinu a velmi rychle jsme se spřátelili. Musím přiznat, že mi Julia hodně připomíná a byl to právě on, kdo mě inspiroval k napsání jeho postavy. Nepopírám ale, že každá z postav má v sobě i kus mě.
Vaše příběhy se odehrávají převážně v šumavském podhůří. Tato krajina je často líčena jako mystická, tajemná či temná. Čím to podle Vás je? Je pro Vás při psaní důležitý místní genius loci?
Určitě ano. Šumavou jsem odkojená, mám ji v krvi a nevyměnila bych ji za nic na světě. A to její tajemno? Tak to bychom museli vzít od počátku. Nejprve tu byli Keltové, kteří po sobě zanechali svá hradiště. Třeba na Sedle nedaleko Albrechtic nebo Obří hrad u Nicova. Po nich sem přišli Slované, kteří také uctívali své bohy. A s nimi přišla i víra v různé přízraky a strašidla. Myslím, že tehdy se začaly formovat první pověsti. Později Královský hvozd osídlili králováci. Byli to svobodní sedláci, kteří si zde zakládali rychty a mýtili les. A také sem přinesli zvláštní zvyk, takzvaná umrlčí prkna. Život tu nikdy nebyl jednoduchý. Místní příroda je nádherná, ale také drsná. Zkuste si představit, že žijete někde v horách ve vesnici a uprostřed zimy vám třeba onemocní dítě. Nejbližší lékař byl mnohdy daleko, a tak tu zejména v zimě byla vcelku vysoká úmrtnost. Nebylo výjimkou, že tu vymřely celé rodiny třeba na obyčejnou chřipku. Proto lidé zemřelé ukládali vedle svých stavení na umrlčí prkna a na jaře pak na nich nebožtíky dopravili na hřbitov. Samotné prkno potom umístili podél cesty, ke stromu nebo k boku kaple. I toto přispělo k tajemnu, které na Šumavě dýchá pod každým kamenem. No a když se posuneme trochu dál v čase, bylo tu hodně německých obyvatel. Po jejich vysídlení a nástupu komunismu byla celá oblast postupně uzavřena vojáky. A samozřejmě vznikla i železná opona, jejíž pozůstatky tu najdete dodnes. Proto tu zůstala nedotčená příroda a mnoho opuštěných vesnic se svými tajemnými příběhy, stejně jako memento v podobě příběhů lidí, kteří se pokoušeli dostat přes hranice.
Zbývá Vám vedle tvorby čas také na nějaké další aktivity? Co děláte, když si potřebujete od svých postav odpočinout? Máte nějaké rituály, které Vám při psaní pomáhají?
Mým rituálem je příroda, setkávání se s pamětníky a studium pramenů. A pak také horká vana, protože tam se přemýšlí nejlépe. Aktivit mám mnoho, s časem je to už trošku horší. Miluji turistiku, cestování, čtení, ráda poznávám různé kultury, baví mě fitness, běhání a úplně nejvíc houbaření. Toulat se po lesích, kde nepotkáte ani živáčka, je výsada, které si velmi vážím. Slabší je to ale s mou orientací v prostoru. Už několikrát mě musel zachraňovat manžel, který pochází z Moravy. Na druhou stranu – pokud dokážete pěkně zabloudit, objevíte nová místa, která také mohou inspirovat.
Sledujete současnou českou literaturu? Inspirují Vás někteří autoři, ať už současní nebo klasici?
Sleduji, ale přiznávám, že nemám moc času na čtení, což mě velmi mrzí. Snažím se sledovat známé i nové autory, ale kvůli mé profesi nemám takový přehled, jaký bych chtěla. Spoustu času spolkne i studium literatury, kterou potřebuji pro psaní svých knih. Ale pocházím ze čtenářské rodiny, kde se četlo snad odjakživa. A výběr byl vskutku široký, protože každý četl něco jiného. Z našich autorů miluji knihy pana Vondrušky. Tomu musím mimochodem pěkně poděkovat, protože od jeho románu Neviditelní jsem se v létě nedokázala odtrhnout a celý den jsem strávila v trávě u vody. Asi si umíte představit, jaké následky to mělo. Byla jsem rudá jako rak, ale stálo to za to. Zkrátka jsem tu knihu musela dočíst. Chystám se na knihy Štěpána Javůrka, Kateřiny Tučkové, Aleny Mornštajnové a velmi se těším na Houbařku od Viktorie Hanišové. Hodně mě baví i literatura faktu týkající se historie a psychologie, tam se občas nějaká ta inspirace objeví, aniž bych to čekala. Já bych popravdě nejraději přečetla všechno, co jde, tak doufám, že se to s tím časem zlepší.
Stává se Vám, že Vám lidé v reakci na Vaše knihy vyprávějí své příhody? Prozradíte čtenářům, jestli se mohou těšit na nějaké další Vaše příběhy? Bude nějak pokračovat Juliovo pátrání, nebo Vás inspirace vede jinam?
Stává a jsem za to velmi vděčná. A budu vděčná i dále. Napsat mi může kdokoliv na email pribehysumava@seznam.cz. Mnohdy se také setkávám s tím, že si lidé myslí, že jejich příběh není zajímavý, a přitom je to hotový klenot. Každý z nás žije své originální dobrodružství. Co se tvorby týče, odskočila jsem si trochu do jiného tématu a právě dokončuji takový netradiční román, jehož obsah si prozatím chci ponechat pro sebe. Pracuji i na třetím díle o Juliovi, které zatím nese pracovní název Bláznova hra. Myslím, že je zde ještě hodně nevyřčeného, co bych chtěla čtenářům sdělit. Také připravuji webový projekt, o němž budu čtenáře informovat v dohledné době na sociálních sítích.